pod dojmem

tichými kroky
v představě křupajícího sněhu
projdu
za svitu měsíců
hranicí
roku Q...

pro L

když se cítí modře
smutně (modře) ve všech odstínech
srdce odře(né)
obrazy na sklo čmárá dech

když se cítí modře
dobře
pobrukuje
bodře
s Billie, co zpívá blues

sní

škrábance ve zdi
jsou hluboké
odhalují původní malbu:
modravé květy na šedém pozadí

prokvetlá rzí
kovová čela postele
vzpomínají na lepší časy
hladkého lesku

chodí místností
oživuje tvary, barvy, slova
dívá se z vyvráceného okna
a myslí zalidňuje ulici

natáhne se na postel
a s vrzavou jednotvárností
sní

dneska bez názvu

vlasy si obtáčím kolem prstu
jde to snadno
v jiných otočkách jsem nejistá

klopýtám v dvojsmyslech
a plytkých řečech
( sociálně zařazená? )

točím se proti směru
možná jsem:
blbá
statečná
nudná
vybíravá
veselá
náročná
zasněná
praktická
sečtělá
nesečtělá
sama
sebou

hledá

toulá se v ulicích
v  boulatých kapsách
zmuchlaný lístek s adresou
v myšlenkách vířících
v paměti drahách
bloudí

písmo už vybledlo
jen sám sebe soudí
hledá

 

čeká

po večerech mu psávala
posilněná vínem
spojovala v duchu
jeho stín se svým stínem

dopisy házela do schránky
s děravým dnem
padaly do listí
měkce, věčným snem

a ona se svým vínem
osamělým stínem
čeká

mám

mám ráda
když se v noci vzbudím
a budík mi řekne
že můžu ještě dvě hodiny spát

mám ráda
když sedím ve vlaku
a nikdo na mě nemluví

mám ráda
když zapraská
ohraná deska

když
mám ráda
když
ráda
mám

drak a

v šípkovém keři uvízl drak
z papíru
opatrně ho vyprošťuji
trny ho jen tak lehce nevydají

za těch pár kapek krve
mi to stojí
zas běžet po strništi
svírat v dlaních klacík
s namotaným provázkem

ucítím náhlé vzedmutí
otočím se
a z výšky na mě kouká a směje se
papírový
drak
mrak
frak
znak
brak
... a tak

paní C

Paní C je neviditelná.
Má ráda hudbu. Filmy. Svého muže.
Dobře vaří a plete rukavice.
Každou neděli jdou s panem C na procházku.
Pan C tiše hovoří ke své paní. Ona se směje.
Lidé se na pana C po očku dívají a myslí si, že je podivín.
Pan C je chápe. 
Lidé paní C nevidí, je přece neviditelná.
Ani pan C ji nevidí.
Paní C neví, že je neviditelná.
Pan C občas složí hlavu do dlaní.
A paní C nerozumí jeho smutku.
Paní C je neviditelná a neví o tom.

lesem

ze stínu myšlenek do světla radosti
tiše jsem vešla
(kéž bych se jednou
bez patosu obešla)

stačilo by přece říct
že při procházce lesem
jsem narazila na mýtinu
se slunce jasem

a že to bylo příjemné
a vůbec ne tajemné

                                                                                                      (foto: Jarka Horáková)

básnění na rovníku

píšu si kapky
slova do šuplíku 
vysypu ho zítra
v poledne na rovníku 

poskládám báseň
od Galapág  po Kiribati
vedle sebe v řadě
recitují balancují rovníkoví akrobati


 

Pozdně letní povídka o jedenácti větách.

Se zazvoněním budíku se pomalu vytrácí noc.
Ještě chvíli ležím, ukládám dozdaný sen do paměti.
Později ho napíšu na stránky Klubu snivců.
Vstávám, toaleta, koupelna, kuchyň, káva ve stoje u okna a perník od včera.
Pak v pyžamu před otevřenou skříní, ruce v bok, co si mám vzít na sebe?
Nakonec sukně a halenka, to se dalo čekat.
Češu se.
Boty, kabelka, zamykám byt, běh ze schodů.
Jsem venku, nadýchnu se a vykročím.
Kam?
Kamkoliv.

do snu

dýchám si do dlaní

v srpnovém horku

mě zebe 

už po sté procitám do snu

kde hřeje

nad hlavou vidím

nebe 

(slabě )
 
tebe

(chabě )

klopýtání mezi tropy

přehoupnu se lehce

přes antonymum težce

popluju na oxymorónu

proudem řeky vyschlé

s epitetonem ruku v ruce

překročím hory snivé

s metaforou v patách klopýtám


protrhnou cílovou pásku básně

slova

barevné papírové třásně

klíčová osudová

neptám se osudu

co mě čeká

klidně se nechám překvapit

devíti klíči zamknu

obavy a strachy

desátý držím v dlani

bude se mi hodit

až narazím

na zamčené srdce

ochladilo se

tak se nám konečně ochladilo
vypadá to i na déšť

už si nemusím několikrát denně chladit ruce pod tekoucí vodou

už mi sukně zase povlává ve větru
tenhle způsob léta
se mi líbí

( těším se znovu na slunce )

vůně

kráčela jsem v podvečer tichou ulicí
ucítila jsem vůni
známou
složenou ze sušeného heřmánku sena a jen trochu nahnilých jablek 
se zavřenýma očima jsem tančila
na dávné půdě
jemné částečky prachu se vznášely ve slunci
proudícím malým oknem
vsazeným ve štítu domu dětství

jedno ráno

bráníš mi v rozletu, řekla

udělám ti tedy místo, řekl

odešel

bráním si v rozletu, pomyslela si

......................

oněmělá slova

pláčí černý déšť

nevidomý pohled

křičí do slunce




                                                                                                                         

                                                                                     (Francis Bacon)


                                                                                                        

                                                                                                              

zastavárna

pod rozpáleným sluncem
na horkém betonu
stojím frontu před zastavárnou nápadů
doufám
že v zaprášených policích
celá léta neobjeven
leží
nápad neúžasnější

kdo ho asi v nouzi
směnil za ušmudlaný lístek
a odcházel se sklopenou hlavou
vykoupím ten nápad
najdu toho
komu patří
aby zas zvedl hlavu
a uskutečnil svůj sen

 

pomalu

vařím si kávu
černou a hořkou
automaticky pokládám na talířek tmavý rohlík
ví, že nebude sněden
v noci se přece nejí
a tak potichu a trpělivě okorává
usedám k počítači
bříška prstů se dotýkají klávesnic
píšou, že svět se zpomalil
aby taky ne


měla bych už spát a snít
barevný sen
o tom
že jsem římský bojovník
a že se nedám jen tak lehce 

                    

skica

otevřu skicák
vezmu tužku
nakreslím moře lehce zvlněné
bílý písek jemný jako prach
několika tahy načrtnu vítr v nehybných mracích
do písku postavím plátěné lehátko
a do něj posadím chlapce

pak, milý Kafko
položím svůj stín vedle tvého
jen na chvíli
než se uzavře vchod










                                                                                                  (věnováno Petrovi P.R.B.) 
                                                                       
                                         

odletím balónem (protestsong?)

neusmívám se jen proto, že se to sluší
nepokyvuju hlavou, že rozumím
když o něčem nemám ani páru
na zrcadle nemám žádný šminky
nestříhám si vlasy
směju se hloupostem
a v posteli usínám u knížky
a taky je mi občas mizerně
a to mívám chuť
odletět
v bílém balónu
odříznou všechna závaží
a dívat se
jak se země a lidi a zvířata a domy a ulice
zmenšují
...
nevrátím se

                                                                      (foto: Hana Posltová)

mrtvé rameno

Kolik je to let, kdy na tomhle místě spolu stáli? Mrtvé rameno, stojatá voda, všechno při starém, jen stromy jsou vyšší. Začalo ji pálit pod víčky a tak se rychle sehnula, sebrala pár oblázků a pokoušela se o žabky. Nedařilo se jí a on se usmál, zvedl ze země oblázek, uchopil ho mezi palec a ukazováček a jen pohybem zápěstí ho poslal na hladinu. Kamínek se odrážel od nehybné vody, jednou, podruhé...pošesté.
Když jí před týdnem zavolal, nepřekvapilo ji to. Někde uvnitř sebe čekala celé roky až se ozve. Proto bez váhání souhlasila s cestou do starých časů.
A tak stáli na břehu mrtvého ramena, mezi nimi zeď nevyřčeného. Byli tehdy skoro ještě děti. Ale poslední dny prázdnin jim ukrojily z bezstarostnosti velký kus.
Z tiché hladiny trčela větev. Cosi se na ní zachytilo, kousek látky. Zvedl ze země dlouhý klacek a opatrně jím nadzvedl látku. Byla vybledlá a špinavá, přesto bylo možné rozeznat slabý vzorek..modré kostky.
Dlouhý čas nosili s sebou tajemství a vinu nevinných a nyní se v útržku zašlé košile zhmotnily bolest a strach malých srdcí, která nikdy nesměla dospět. Oba pochopili, že navždy zůstanou na tomto místě, v nehybné hladině, vetkáni do křehké osnovy látky dětské flanelové košile s modrými kostkami.

                                                                                                           (foto: Hermína Posltová)

pár vteřin

Kdyby se ohlédla jen o pár okamžiků dřív. Kdyby se netoulala v myšlenkách. Kdyby byla duchem přítomná, mohla uslyšet ten divný zvuk, mohla ucítit nezvyklý závan vzduchu. Stačila by zareagovat a uskočit. Kdyby.
Ale ona nevnímala svět kolem sebe. Těšila se domů, na muže, který tam na ni čeká. Protože tohle byl teď její svět, už se nevracela do prázdného bytu, ale za někým. Teď měl život smysl.
Hustě pršelo. A bušení kapek možná přehlušilo ostatní zvuky. Možná.
Instinkt jí napověděl v poslední chvíli. Otočila se a zlomek vteřiny nechápavě zírala na přibližující se červené auto. Pak už jen cítila náraz a silný tlak na hrudi. Cosi ji namáčklo na zeď. Čas zpomalil. Udiveně se dívala na muže v autě a v posledním okamžiku, než její srdce přestalo bít, ho poznala.
Zdržel se. Věděl, že už je čas, ale ta dívka byla krásná a nechtěla ho pustit. A on se nenechal nijak zvlášť přemlouvat. Zůstal. Příliš dlouho. Věděl, že je pozdě, když nasedal do nového červeného auta, když sešlápl plyn až k podlaze. Věděl, že riskuje. Ale chtěl být doma včas, než se žena, kterou skutečně miloval a kterou jen před pár okamžiky zradil, vrátí. Pocítil vinu.
Vjel plnou rychlostí do zatáčky. Dostal smyk. Zpanikařil. Neovladatelný vůz se řítil na chodník. Reflektory osvítily postavu, která se pomalu otáčela. A on už nedokázal zabránit střetu. Ucítil tupý náraz. Vyděšeně hleděl přes sklo, po němž přejížděly stěrače.
Z úst se mu vydral výkřik, který se nepodobal lidskému.

                                                                                           (obraz: Francis Bacon)

dům v oblacích

bydlím v domě

který pluje v oblacích

neplatím nájem

a nemám stálou adresu

a vůbec mi to nevadí

každé ráno se probudím v jiném městě

otevřu okno

usměju se

čeká mě přece

další krásný den

v oblacích

                                                                                                          (foto: Hana Posltová)

Sedmikráska

do vlasů mi sedmikráska spadla
je jen trochu zaskočená
žádná víla padlá

září barvami:

bílá, to je naděje
že všechno jednou dobře skončí
žlutá příslibem zahřeje
když přátelé se loučí
zelená je smích
starosti si nedělá
růžová v okvětních lístcích je naivní
naštěstí jen trochu nesmělá

ale už dost poézie
umírám hlady
když nic není po ruce
vezmu zavděk sedmikráskou
je dobrá na bolení hlavy



                                                                                                                   (foto: Hermína Posltová)

tři setkání

Někdy den v podobě hřejivého slunce a samozřejmých úsměvů neladí s prožitým.

Včera jsem zažila tři setkání.

První setkání s nezměrnou bolestí narůstající závratným tempem. Se skomírající nadějí. Otazník vystřelený Bohu přímo do srdce.
Druhé setkání s vírou v lidi, optimismem. Skončilo frustrací a stažením se z boje. Příliš brzy.
Třetí setkání s nevhodně a bez rozmyslu volenými slovy, která zasáhla neomylně cíl. Zbytečně.

Následovala noc beze spánku, plná otázek bez odpovědí.

Prvnímu člověku přeji sílu a navrácenou naději. Život je krásný.
Druhému člověku přeji odhodlanost k boji, i když vítězství se zdá v nedohlednu.
Třetímu člověku přeji, aby dokázal nejdřív myslet a pak teprve mluvit.

Na konci je vždycky světlo.

hra

poslední vzepětí křídel
než zazpívá svou
píseň smrti?

ne

                 to si jen labuť

    hraje

 na

         vynoření

        mořské

    želvy

                                              

                                                                                                           (foto: Michal Abrakus)

příteli na dlouhé pouti

až přežene se bouře

mořem zmatků a divných myšlenek

pak tvá loď-dům

příteli

zase popluje tiše městem

jako dřív

budeš stát na přídi

opřen o zábradlí

dalekohled přiložíš k oku

a ujistíš se, že v hotelu naproti

pořád ještě holdují lásce na chvíli

a usměješ se

nic ti nehrozí

a kdyby přece jen

máš po ruce záchrannou síť

most

zavěšen v prázdnu
živ z kroků
hlasů
pohledů do hloubky
z minulosti
ze slávy žhnoucí
v nocích plných života
a po nich přicházela
rána
tichá
mlžná
smířlivá
pokojně oddechující
čekající
na slunce

                                                                     (foto: Robert Petr PEP1 Branch

                                                                   inspirace: Večerní Veršovnice 

                                                                           a za všechno může Michal Abrakus)

kap

kap
kap
kap
kap
kap
kapka
za kapkou
z vodovodního kouhoutku padá
do hlavy
se myšlenka
zavrtává
vstanu
kap
kohoutek vytrhnu
kap
kapaní mu zatrhnu
a pak
kapkapkapkapkapkap
pokoj mám plný
ajajaj
kapek
až
po
okraj

za mříží?

někdy jsme uzavřeni před světem
za mříží
dobrovolně
ve své bolesti
netoužíme se
osvobodit

stačí ale
úsměv
podaná ruka
a prodereme se
na světlo
polámaní
přesto svobodní

         

         

    

  

na chvíli

smět se tak ztratit
v sobě (v tobě)
projít
bez bloudění
labyrintem pocitů
mých (tvých)
a vyjít očištěná

smět se tak zasnít
uprostřed davu
s otevřenýma očima
nevnímat hlasy zvuky
pohledy bezděčné doteky
kolemjdoucích

aspoň na chvíli
sama (s tebou)

divný pocit

divný pocit
dozvědět se tu zprávu
jen tak
mezi řečí
a dělat
jako by nic
a přitom
srdce zrychlí
v krku se uzavře klapka
a slova nemohou ven
oči pálí
na chvíli se podívám stranou
naberu dech
pokusím se o drobný úsměv
a zašeptám:
všechno je přesně tak, jak má být

zdálo se mi

zdálo se mi
o cestě bez konce

o mysli
nezatížené poznáním

o očích
které vidí i přes zavřená víčka

o řekách
které se nikam nevlévají

o krocích
v poušti

o smíchu
ukrytém v srdci

o dechu
který zahřeje zkřehlé ruce

........

ve starých časech

na zadní straně kříže

je vyryt smysl života

význam nádechu

nikým neobjeven

jak mohli jsme žít

dodnes

a přitom nedýchat

lehce

lehce

se dotknu ticha

lehce

pohladím rozvlněnou záclonu

tak lehce

se někdy odchází

až nechce se věřit