Kolik je to let, kdy na tomhle místě spolu stáli? Mrtvé rameno, stojatá voda, všechno při starém, jen stromy jsou vyšší. Začalo ji pálit pod víčky a tak se rychle sehnula, sebrala pár oblázků a pokoušela se o žabky. Nedařilo se jí a on se usmál, zvedl ze země oblázek, uchopil ho mezi palec a ukazováček a jen pohybem zápěstí ho poslal na hladinu. Kamínek se odrážel od nehybné vody, jednou, podruhé...pošesté.
Když jí před týdnem zavolal, nepřekvapilo ji to. Někde uvnitř sebe čekala celé roky až se ozve. Proto bez váhání souhlasila s cestou do starých časů.
A tak stáli na břehu mrtvého ramena, mezi nimi zeď nevyřčeného. Byli tehdy skoro ještě děti. Ale poslední dny prázdnin jim ukrojily z bezstarostnosti velký kus.
Z tiché hladiny trčela větev. Cosi se na ní zachytilo, kousek látky. Zvedl ze země dlouhý klacek a opatrně jím nadzvedl látku. Byla vybledlá a špinavá, přesto bylo možné rozeznat slabý vzorek..modré kostky.
Dlouhý čas nosili s sebou tajemství a vinu nevinných a nyní se v útržku zašlé košile zhmotnily bolest a strach malých srdcí, která nikdy nesměla dospět. Oba pochopili, že navždy zůstanou na tomto místě, v nehybné hladině, vetkáni do křehké osnovy látky dětské flanelové košile s modrými kostkami.
(foto: Hermína Posltová)
