Když jí před týdnem zavolal, nepřekvapilo ji to. Někde uvnitř sebe čekala celé roky až se ozve. Proto bez váhání souhlasila s cestou do starých časů.
A tak stáli na břehu mrtvého ramena, mezi nimi zeď nevyřčeného. Byli tehdy skoro ještě děti. Ale poslední dny prázdnin jim ukrojily z bezstarostnosti velký kus.
Z tiché hladiny trčela větev. Cosi se na ní zachytilo, kousek látky. Zvedl ze země dlouhý klacek a opatrně jím nadzvedl látku. Byla vybledlá a špinavá, přesto bylo možné rozeznat slabý vzorek..modré kostky.
Dlouhý čas nosili s sebou tajemství a vinu nevinných a nyní se v útržku zašlé košile zhmotnily bolest a strach malých srdcí, která nikdy nesměla dospět. Oba pochopili, že navždy zůstanou na tomto místě, v nehybné hladině, vetkáni do křehké osnovy látky dětské flanelové košile s modrými kostkami.
(foto: Hermína Posltová)
Soudím, že je to povídání o tom,
OdpovědětVymazatjak v každé hranici, kterou překročíme,
nás pořádný kus zůstane ...
zatímco v nás samotných se (napořád)rozprostraní odpovídající porce hraničního života.
Tranzitivně lidský zákon zachování ...
:)
Soudíte správně-)
VymazatZase jsi mě donutila přemýšlet.Mám ráda t vůj blog-vždycky mě donutí k zamyšlení a často v něm najdu něco ze svého života.
VymazatJano, děkuju. To je pro mě nejlepší odezva, když si v mých slovech najdeš i něco pro sebe.
Vymazat
OdpovědětVymazatVandin blog je skvělý. Taky se díky ní často zamýšlím. Vina, odpuštění si a "navždy na určitém místě, v určitém čase vetkán do osnovy něčeho, co souvisí s proviněním" je něco, co známe asi všichni...
Hermína
Děkuju, Hermíno! Bez Tvých fotek by to nebylo ono-)
VymazatMluvíš mi z duše.
OdpovědětVymazatPohybuji se v místech, kde jsem strávil kus svého života a v každé zákoutí na mne jukne nějaká vzpomínka. Úžasný život v přítomnosti promíchaný minulem. Všechny viny jsem si odpustil a teď jen prosím o milosrdenství.
Miri