kap

kap
kap
kap
kap
kap
kapka
za kapkou
z vodovodního kouhoutku padá
do hlavy
se myšlenka
zavrtává
vstanu
kap
kohoutek vytrhnu
kap
kapaní mu zatrhnu
a pak
kapkapkapkapkapkap
pokoj mám plný
ajajaj
kapek
až
po
okraj

za mříží?

někdy jsme uzavřeni před světem
za mříží
dobrovolně
ve své bolesti
netoužíme se
osvobodit

stačí ale
úsměv
podaná ruka
a prodereme se
na světlo
polámaní
přesto svobodní

         

         

    

  

na chvíli

smět se tak ztratit
v sobě (v tobě)
projít
bez bloudění
labyrintem pocitů
mých (tvých)
a vyjít očištěná

smět se tak zasnít
uprostřed davu
s otevřenýma očima
nevnímat hlasy zvuky
pohledy bezděčné doteky
kolemjdoucích

aspoň na chvíli
sama (s tebou)

divný pocit

divný pocit
dozvědět se tu zprávu
jen tak
mezi řečí
a dělat
jako by nic
a přitom
srdce zrychlí
v krku se uzavře klapka
a slova nemohou ven
oči pálí
na chvíli se podívám stranou
naberu dech
pokusím se o drobný úsměv
a zašeptám:
všechno je přesně tak, jak má být

zdálo se mi

zdálo se mi
o cestě bez konce

o mysli
nezatížené poznáním

o očích
které vidí i přes zavřená víčka

o řekách
které se nikam nevlévají

o krocích
v poušti

o smíchu
ukrytém v srdci

o dechu
který zahřeje zkřehlé ruce

........

ve starých časech

na zadní straně kříže

je vyryt smysl života

význam nádechu

nikým neobjeven

jak mohli jsme žít

dodnes

a přitom nedýchat

lehce

lehce

se dotknu ticha

lehce

pohladím rozvlněnou záclonu

tak lehce

se někdy odchází

až nechce se věřit