skica

otevřu skicák
vezmu tužku
nakreslím moře lehce zvlněné
bílý písek jemný jako prach
několika tahy načrtnu vítr v nehybných mracích
do písku postavím plátěné lehátko
a do něj posadím chlapce

pak, milý Kafko
položím svůj stín vedle tvého
jen na chvíli
než se uzavře vchod










                                                                                                  (věnováno Petrovi P.R.B.) 
                                                                       
                                         

odletím balónem (protestsong?)

neusmívám se jen proto, že se to sluší
nepokyvuju hlavou, že rozumím
když o něčem nemám ani páru
na zrcadle nemám žádný šminky
nestříhám si vlasy
směju se hloupostem
a v posteli usínám u knížky
a taky je mi občas mizerně
a to mívám chuť
odletět
v bílém balónu
odříznou všechna závaží
a dívat se
jak se země a lidi a zvířata a domy a ulice
zmenšují
...
nevrátím se

                                                                      (foto: Hana Posltová)

mrtvé rameno

Kolik je to let, kdy na tomhle místě spolu stáli? Mrtvé rameno, stojatá voda, všechno při starém, jen stromy jsou vyšší. Začalo ji pálit pod víčky a tak se rychle sehnula, sebrala pár oblázků a pokoušela se o žabky. Nedařilo se jí a on se usmál, zvedl ze země oblázek, uchopil ho mezi palec a ukazováček a jen pohybem zápěstí ho poslal na hladinu. Kamínek se odrážel od nehybné vody, jednou, podruhé...pošesté.
Když jí před týdnem zavolal, nepřekvapilo ji to. Někde uvnitř sebe čekala celé roky až se ozve. Proto bez váhání souhlasila s cestou do starých časů.
A tak stáli na břehu mrtvého ramena, mezi nimi zeď nevyřčeného. Byli tehdy skoro ještě děti. Ale poslední dny prázdnin jim ukrojily z bezstarostnosti velký kus.
Z tiché hladiny trčela větev. Cosi se na ní zachytilo, kousek látky. Zvedl ze země dlouhý klacek a opatrně jím nadzvedl látku. Byla vybledlá a špinavá, přesto bylo možné rozeznat slabý vzorek..modré kostky.
Dlouhý čas nosili s sebou tajemství a vinu nevinných a nyní se v útržku zašlé košile zhmotnily bolest a strach malých srdcí, která nikdy nesměla dospět. Oba pochopili, že navždy zůstanou na tomto místě, v nehybné hladině, vetkáni do křehké osnovy látky dětské flanelové košile s modrými kostkami.

                                                                                                           (foto: Hermína Posltová)

pár vteřin

Kdyby se ohlédla jen o pár okamžiků dřív. Kdyby se netoulala v myšlenkách. Kdyby byla duchem přítomná, mohla uslyšet ten divný zvuk, mohla ucítit nezvyklý závan vzduchu. Stačila by zareagovat a uskočit. Kdyby.
Ale ona nevnímala svět kolem sebe. Těšila se domů, na muže, který tam na ni čeká. Protože tohle byl teď její svět, už se nevracela do prázdného bytu, ale za někým. Teď měl život smysl.
Hustě pršelo. A bušení kapek možná přehlušilo ostatní zvuky. Možná.
Instinkt jí napověděl v poslední chvíli. Otočila se a zlomek vteřiny nechápavě zírala na přibližující se červené auto. Pak už jen cítila náraz a silný tlak na hrudi. Cosi ji namáčklo na zeď. Čas zpomalil. Udiveně se dívala na muže v autě a v posledním okamžiku, než její srdce přestalo bít, ho poznala.
Zdržel se. Věděl, že už je čas, ale ta dívka byla krásná a nechtěla ho pustit. A on se nenechal nijak zvlášť přemlouvat. Zůstal. Příliš dlouho. Věděl, že je pozdě, když nasedal do nového červeného auta, když sešlápl plyn až k podlaze. Věděl, že riskuje. Ale chtěl být doma včas, než se žena, kterou skutečně miloval a kterou jen před pár okamžiky zradil, vrátí. Pocítil vinu.
Vjel plnou rychlostí do zatáčky. Dostal smyk. Zpanikařil. Neovladatelný vůz se řítil na chodník. Reflektory osvítily postavu, která se pomalu otáčela. A on už nedokázal zabránit střetu. Ucítil tupý náraz. Vyděšeně hleděl přes sklo, po němž přejížděly stěrače.
Z úst se mu vydral výkřik, který se nepodobal lidskému.

                                                                                           (obraz: Francis Bacon)

dům v oblacích

bydlím v domě

který pluje v oblacích

neplatím nájem

a nemám stálou adresu

a vůbec mi to nevadí

každé ráno se probudím v jiném městě

otevřu okno

usměju se

čeká mě přece

další krásný den

v oblacích

                                                                                                          (foto: Hana Posltová)

Sedmikráska

do vlasů mi sedmikráska spadla
je jen trochu zaskočená
žádná víla padlá

září barvami:

bílá, to je naděje
že všechno jednou dobře skončí
žlutá příslibem zahřeje
když přátelé se loučí
zelená je smích
starosti si nedělá
růžová v okvětních lístcích je naivní
naštěstí jen trochu nesmělá

ale už dost poézie
umírám hlady
když nic není po ruce
vezmu zavděk sedmikráskou
je dobrá na bolení hlavy



                                                                                                                   (foto: Hermína Posltová)

tři setkání

Někdy den v podobě hřejivého slunce a samozřejmých úsměvů neladí s prožitým.

Včera jsem zažila tři setkání.

První setkání s nezměrnou bolestí narůstající závratným tempem. Se skomírající nadějí. Otazník vystřelený Bohu přímo do srdce.
Druhé setkání s vírou v lidi, optimismem. Skončilo frustrací a stažením se z boje. Příliš brzy.
Třetí setkání s nevhodně a bez rozmyslu volenými slovy, která zasáhla neomylně cíl. Zbytečně.

Následovala noc beze spánku, plná otázek bez odpovědí.

Prvnímu člověku přeji sílu a navrácenou naději. Život je krásný.
Druhému člověku přeji odhodlanost k boji, i když vítězství se zdá v nedohlednu.
Třetímu člověku přeji, aby dokázal nejdřív myslet a pak teprve mluvit.

Na konci je vždycky světlo.