hledá

toulá se v ulicích
v  boulatých kapsách
zmuchlaný lístek s adresou
v myšlenkách vířících
v paměti drahách
bloudí

písmo už vybledlo
jen sám sebe soudí
hledá

 

čeká

po večerech mu psávala
posilněná vínem
spojovala v duchu
jeho stín se svým stínem

dopisy házela do schránky
s děravým dnem
padaly do listí
měkce, věčným snem

a ona se svým vínem
osamělým stínem
čeká

mám

mám ráda
když se v noci vzbudím
a budík mi řekne
že můžu ještě dvě hodiny spát

mám ráda
když sedím ve vlaku
a nikdo na mě nemluví

mám ráda
když zapraská
ohraná deska

když
mám ráda
když
ráda
mám

drak a

v šípkovém keři uvízl drak
z papíru
opatrně ho vyprošťuji
trny ho jen tak lehce nevydají

za těch pár kapek krve
mi to stojí
zas běžet po strništi
svírat v dlaních klacík
s namotaným provázkem

ucítím náhlé vzedmutí
otočím se
a z výšky na mě kouká a směje se
papírový
drak
mrak
frak
znak
brak
... a tak

paní C

Paní C je neviditelná.
Má ráda hudbu. Filmy. Svého muže.
Dobře vaří a plete rukavice.
Každou neděli jdou s panem C na procházku.
Pan C tiše hovoří ke své paní. Ona se směje.
Lidé se na pana C po očku dívají a myslí si, že je podivín.
Pan C je chápe. 
Lidé paní C nevidí, je přece neviditelná.
Ani pan C ji nevidí.
Paní C neví, že je neviditelná.
Pan C občas složí hlavu do dlaní.
A paní C nerozumí jeho smutku.
Paní C je neviditelná a neví o tom.

lesem

ze stínu myšlenek do světla radosti
tiše jsem vešla
(kéž bych se jednou
bez patosu obešla)

stačilo by přece říct
že při procházce lesem
jsem narazila na mýtinu
se slunce jasem

a že to bylo příjemné
a vůbec ne tajemné

                                                                                                      (foto: Jarka Horáková)

básnění na rovníku

píšu si kapky
slova do šuplíku 
vysypu ho zítra
v poledne na rovníku 

poskládám báseň
od Galapág  po Kiribati
vedle sebe v řadě
recitují balancují rovníkoví akrobati