tři setkání

Někdy den v podobě hřejivého slunce a samozřejmých úsměvů neladí s prožitým.

Včera jsem zažila tři setkání.

První setkání s nezměrnou bolestí narůstající závratným tempem. Se skomírající nadějí. Otazník vystřelený Bohu přímo do srdce.
Druhé setkání s vírou v lidi, optimismem. Skončilo frustrací a stažením se z boje. Příliš brzy.
Třetí setkání s nevhodně a bez rozmyslu volenými slovy, která zasáhla neomylně cíl. Zbytečně.

Následovala noc beze spánku, plná otázek bez odpovědí.

Prvnímu člověku přeji sílu a navrácenou naději. Život je krásný.
Druhému člověku přeji odhodlanost k boji, i když vítězství se zdá v nedohlednu.
Třetímu člověku přeji, aby dokázal nejdřív myslet a pak teprve mluvit.

Na konci je vždycky světlo.

hra

poslední vzepětí křídel
než zazpívá svou
píseň smrti?

ne

                 to si jen labuť

    hraje

 na

         vynoření

        mořské

    želvy

                                              

                                                                                                           (foto: Michal Abrakus)

příteli na dlouhé pouti

až přežene se bouře

mořem zmatků a divných myšlenek

pak tvá loď-dům

příteli

zase popluje tiše městem

jako dřív

budeš stát na přídi

opřen o zábradlí

dalekohled přiložíš k oku

a ujistíš se, že v hotelu naproti

pořád ještě holdují lásce na chvíli

a usměješ se

nic ti nehrozí

a kdyby přece jen

máš po ruce záchrannou síť

most

zavěšen v prázdnu
živ z kroků
hlasů
pohledů do hloubky
z minulosti
ze slávy žhnoucí
v nocích plných života
a po nich přicházela
rána
tichá
mlžná
smířlivá
pokojně oddechující
čekající
na slunce

                                                                     (foto: Robert Petr PEP1 Branch

                                                                   inspirace: Večerní Veršovnice 

                                                                           a za všechno může Michal Abrakus)

kap

kap
kap
kap
kap
kap
kapka
za kapkou
z vodovodního kouhoutku padá
do hlavy
se myšlenka
zavrtává
vstanu
kap
kohoutek vytrhnu
kap
kapaní mu zatrhnu
a pak
kapkapkapkapkapkap
pokoj mám plný
ajajaj
kapek
až
po
okraj

za mříží?

někdy jsme uzavřeni před světem
za mříží
dobrovolně
ve své bolesti
netoužíme se
osvobodit

stačí ale
úsměv
podaná ruka
a prodereme se
na světlo
polámaní
přesto svobodní

         

         

    

  

na chvíli

smět se tak ztratit
v sobě (v tobě)
projít
bez bloudění
labyrintem pocitů
mých (tvých)
a vyjít očištěná

smět se tak zasnít
uprostřed davu
s otevřenýma očima
nevnímat hlasy zvuky
pohledy bezděčné doteky
kolemjdoucích

aspoň na chvíli
sama (s tebou)