Pozdně letní povídka o jedenácti větách.

Se zazvoněním budíku se pomalu vytrácí noc.
Ještě chvíli ležím, ukládám dozdaný sen do paměti.
Později ho napíšu na stránky Klubu snivců.
Vstávám, toaleta, koupelna, kuchyň, káva ve stoje u okna a perník od včera.
Pak v pyžamu před otevřenou skříní, ruce v bok, co si mám vzít na sebe?
Nakonec sukně a halenka, to se dalo čekat.
Češu se.
Boty, kabelka, zamykám byt, běh ze schodů.
Jsem venku, nadýchnu se a vykročím.
Kam?
Kamkoliv.

do snu

dýchám si do dlaní

v srpnovém horku

mě zebe 

už po sté procitám do snu

kde hřeje

nad hlavou vidím

nebe 

(slabě )
 
tebe

(chabě )

klopýtání mezi tropy

přehoupnu se lehce

přes antonymum težce

popluju na oxymorónu

proudem řeky vyschlé

s epitetonem ruku v ruce

překročím hory snivé

s metaforou v patách klopýtám


protrhnou cílovou pásku básně

slova

barevné papírové třásně

klíčová osudová

neptám se osudu

co mě čeká

klidně se nechám překvapit

devíti klíči zamknu

obavy a strachy

desátý držím v dlani

bude se mi hodit

až narazím

na zamčené srdce

ochladilo se

tak se nám konečně ochladilo
vypadá to i na déšť

už si nemusím několikrát denně chladit ruce pod tekoucí vodou

už mi sukně zase povlává ve větru
tenhle způsob léta
se mi líbí

( těším se znovu na slunce )

vůně

kráčela jsem v podvečer tichou ulicí
ucítila jsem vůni
známou
složenou ze sušeného heřmánku sena a jen trochu nahnilých jablek 
se zavřenýma očima jsem tančila
na dávné půdě
jemné částečky prachu se vznášely ve slunci
proudícím malým oknem
vsazeným ve štítu domu dětství

jedno ráno

bráníš mi v rozletu, řekla

udělám ti tedy místo, řekl

odešel

bráním si v rozletu, pomyslela si