sní

škrábance ve zdi
jsou hluboké
odhalují původní malbu:
modravé květy na šedém pozadí

prokvetlá rzí
kovová čela postele
vzpomínají na lepší časy
hladkého lesku

chodí místností
oživuje tvary, barvy, slova
dívá se z vyvráceného okna
a myslí zalidňuje ulici

natáhne se na postel
a s vrzavou jednotvárností
sní

dneska bez názvu

vlasy si obtáčím kolem prstu
jde to snadno
v jiných otočkách jsem nejistá

klopýtám v dvojsmyslech
a plytkých řečech
( sociálně zařazená? )

točím se proti směru
možná jsem:
blbá
statečná
nudná
vybíravá
veselá
náročná
zasněná
praktická
sečtělá
nesečtělá
sama
sebou

hledá

toulá se v ulicích
v  boulatých kapsách
zmuchlaný lístek s adresou
v myšlenkách vířících
v paměti drahách
bloudí

písmo už vybledlo
jen sám sebe soudí
hledá

 

čeká

po večerech mu psávala
posilněná vínem
spojovala v duchu
jeho stín se svým stínem

dopisy házela do schránky
s děravým dnem
padaly do listí
měkce, věčným snem

a ona se svým vínem
osamělým stínem
čeká

mám

mám ráda
když se v noci vzbudím
a budík mi řekne
že můžu ještě dvě hodiny spát

mám ráda
když sedím ve vlaku
a nikdo na mě nemluví

mám ráda
když zapraská
ohraná deska

když
mám ráda
když
ráda
mám

drak a

v šípkovém keři uvízl drak
z papíru
opatrně ho vyprošťuji
trny ho jen tak lehce nevydají

za těch pár kapek krve
mi to stojí
zas běžet po strništi
svírat v dlaních klacík
s namotaným provázkem

ucítím náhlé vzedmutí
otočím se
a z výšky na mě kouká a směje se
papírový
drak
mrak
frak
znak
brak
... a tak

paní C

Paní C je neviditelná.
Má ráda hudbu. Filmy. Svého muže.
Dobře vaří a plete rukavice.
Každou neděli jdou s panem C na procházku.
Pan C tiše hovoří ke své paní. Ona se směje.
Lidé se na pana C po očku dívají a myslí si, že je podivín.
Pan C je chápe. 
Lidé paní C nevidí, je přece neviditelná.
Ani pan C ji nevidí.
Paní C neví, že je neviditelná.
Pan C občas složí hlavu do dlaní.
A paní C nerozumí jeho smutku.
Paní C je neviditelná a neví o tom.